Takovou bych jednou chtěla mít rodinu...

20. července 2013 v 10:57 | Cherrybumbum |  Úvahy
Každý člověk se jednou dostane do fáze, kdy si pomalu začne uvědomovat, že to s ním rodiče myslí dobře, jaké dělají chyby a jak by jednou on sám chtěl žít. Rodina je důležitá pro všechny, o tom není vůbec pochyb. Jedno takové uvažování nad tím, jak bych jednou chtěla žít obklopena lidmi, které miluji, mě teď nedávno postihlo, když jsem měla tak trošku smutnější náladu (nebudu tomu říkat deprese, ty jsem nikdy naštěstí neměla). A dospěla jsem k tomuto názoru:


Nebudu si brát a mít dítě hned s prvním chlapem, který se mi bude zdát jako sympaťák. Jak říká moje mamina: "Každej chlap je na zabití, ale každej v něčem jiným." Zkrátka si počkám, poznám ho a pak teprve zjistím, jestli bych byla ochotná s ním vydržet třeba i do konce života. Nejsem fanda těch vztahů, kdy jsou spolu dva lidi půl roku a už se chystá svatba. Ve finále se pak po tom půlroce vezmou a za rok už sepisujou papíry na rozvod. Klasika... Za půl roku toho druhého moc dobře nepoznáš, alespoň to si myslím po zkušenosti se všemi mými příteli. Ze začátku byli ťuťu ňuňu všichni a po tom půlroce se ukázalo, jací doopravdy jsou.

Pokud to tedy se mnou někdo vydrží a měli bychom se vzít a mít děti, chtěla bych dvě. Jedno je málo a tři zase moc. Nezáleželo by mi na pohlaví, klidně budu mít dva kluky, holku a kluka nebo dvě holky. Budu mít obě dvě ráda stejně, nebudu jedno upřednostňovat jen proto, že je v něčem talentovanější než to druhé. To se nedělá. Jeden má hold talent na malování, zpívání a druhý třeba může být dobrý ve sportu. Nechci pak zažít pocit, kdy má jedno myšlenky typu: "Máma má radši toho druhého, já nic neumím, tak proč by mě měla mít ráda." Něco takového je od rodičů zkrátka hnusné.


Budu (budeme) se snažit dát dětem to co potřebují. Nemyslím tím, aby měly každou barbínu, nejnovější mobily nebo značkové hadry v pěti letech. Nechci mít jen pocit, že své děti zanedbávám. Nesnáším ty slepice, který sobě nakupují značkové hadry, make upy, parfémy a dětem pomalu nedají ani na rohlík a nechají je chodit jako nějaký chudáčky. Takové si ty děti ani nezaslouží. Ale mě nepřísluší odsuzovat jiné. Ovšem, k čemu jsou nějaké dárečky, když bych na děti věčně neměla čas. Není fér, abych si vykupovala jejich lásku tím, že jim budu všechno kupovat a dávat z pocitu viny, že pořád tvrdnu v práci a vídám je jen, abych jim večer řekla dobrou noc. To jim raději dám večer pusu na dobrou noc, popovídám si s nimi jaký měly den a v při nejbližší příležitosti nějakého volna je vezmu na tu největší zmrzlinu nebo do zoo, aby si jsme se navzájem taky trošku užily.

Kde bydlet? Někde, kam se budeme vejít. :D Raději bych ale byt někde na okraji města než velký dům. Je to možná divné, ale musím jednou přemýšlet nad tím, že nám děti jednou odejdou a pak ve dvou přežívat ve velkém domě, který by nám pomalu padal na hlavu, určitě není to nejlepší řešení. Každé z dětí by mělo svůj pokojíček. V bytě bych chtěla velkou červenou kuchyň s velkým jídelním stole, kde by jsme se scházeli u večeře a popovídali si. Žádné - Každý si jí kde chce. Žádné jedení v pokojíčkách, v obýváku, abysme stihli další díl Ordinace, všichni zkrátka u jednoho stolu.


K mé rodině mi chybí ještě velký kus cesty, to však neznamená, abych už teď nevěděla, co jednou od ní očekávám. A i kdyby jednou mělo být všechno úplně jinak - pořád můžu snít, ne? :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama