Tak mám vás pustit sednout nebo ne?

5. srpna 2013 v 21:48 | Cherrybumbum |  Téma týdne
Pokud bychom otevřeli jakoukoliv knihu o správném chování a nalistovali kapitolu MHD, určitě bychom se dočetli o tom, že starším lidem musíme (nebo měli bychom) vždy nabídnout místo k sezení. Ovšem naši dědečkové a babičky jako by nám tuto, pro někoho zcela běžnou, záležitost chtěli občas celkem znepříjemnit a tak se občas nestačíme divit, co všechno dokáží někdy vymyslet. A pak se všichni diví, že nevíme, kdy ty lidi máme pustit.

Za svých pár let cestování autobusy po našem malém městě jsem potkala dva extrémy, které bych zde ráda zmínila, jako ukázkové případy těch škodolibých babiček a dědečků.


Extrém číslo 1:
To si takhle jednou sedím v přecpaném autobuse, vedro k padnutí, takové to zvláštní zpocené aroma, když v tom najednou... Nastupuje starší pán. Jelikož sedím tak nějak vepředu, tak automaticky vyskočím z místa a řeknu: "Prosím, sedněte si." Ještě nahodím takový ten milý úsměv, jak mi vždycky říkali, že mám nahodit. Jenomže...


"To si děláš legraci?! Zas tak starej nejsem!! Koukej si sednout!" (Pardon pane, ale proč jste právě řidiči ukázal průkazku na slevu pro důchodce nad 65 let, když se necítíte být tak starý?) Tak jsem si zase sedla, omluvila se a zbytek cesty s rozpaky sledovala, jak se nade mnou ten pán, zavěšený na tyči, houpe a propichuje mě vražedným pohledem. Když jsem ve své cílové zastávce vystoupila, slyšela jsem za sebou jen: "No viděli jste to, dělá tu ze mě nějakýho starýho debila?!!" Jo, tak tohodle chlápka už příště nechám být.


Extrém číslo 2:
Teď si představte pro změnu únorové odpoledne, kdy jste totálně utahaní a uvítáte, že je autobus úplně prázdný a můžete si tak sednout kamkoliv. Zvolíte tedy místo úplně vzadu, abyste nebyli rušeni (přeci jen úplně dozadu se moc lidí necpe), dáte si do uší sluchátka, natáhnete si nohy, protože vzadu je spousta místa a zahledíte se z okýnka kamsi do dáli. Když vtom najednou...

Mě udeří francouzská hůl přes nohy. Každý člověk by úplně přirozeně vyndal z ucha sluchátko a zjistil, co se tedy děje. To jsem tedy udělala. Nademnou stála starší dáma, vedle které kdybych se postavila, tak mi bude civět přímo na prsa. Ale zpět k věci. "Snad mě pustíš sednout, ne?!" Ano, chystala jsem se nejprve uvolnit mé místo, ale pak mě zaujalo, že kromě nás dvou a řidiče v autobuse nikdo není.

"Promiňte, ale je tu dost jiných míst, kam si můžete sednout." V tu chvíli jsem čekala další ránu holí, taky se ta paní začala napřahovat, když si to náhle rozmyslela a rychle běžela (ano, opravdu i s tou holí běžela) žalovat řidiči, že jí nechci pustit sednout. Ten jí otráveně odsekl, že si má teda sednout teda někam jinam a neřeší mě. Fakt miluju tyhle lidi...


Jaké jsou vaše zážitky z MHD? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama