Jak to máme my nemluvňata těžké

23. ledna 2014 v 14:37 | Cherrybumbum |  Z mého života
Spousta lidí má o mně dost zvláštní představu. Komunikativní extrovert, který se nebojí začít rozhovor snad s každým. Proč taky ne? Jenže bych ráda tento fakt trochu poupravila, aby byl 100% pravdivý: "Komunikativní, nebojí se začít rozhovor snad s každým, KOHO UŽ NĚJAKOU DOBU ZNÁ." Jak to vy ostatní děláte, že vám nedělá problém začít se jen tak s někým cizím bavit v tramavaji, ve frontě v supermarketu nebo někde v baru?


Se svým přítelem jsme spolu zhruba 9 měsíců. Pořád si ale vzpomínám na ten blbý pocit, když mě vzal poprvé mezi své kamarády a dopadl na mě akvárkový efekt. Co je to Akvárkový efekt? To je, když se cítíte jako osamělá ryba ve velikánským akváriu, všichni na vás zírají, ťukají vám na sklo, ukazují si na vás a mluví o vás. A ciťte se přirozeně! Po těch pár měsících už jsem zvládla celkem se rozpovídat, ale pak přišla jedna narozeninová oslava, kde došlo k celkem dost trapné situaci. Aby tenhle článek nebyl kdoví jak dlouhý: Prostě jsme tam s přítelem dorazili, popřáli oslavenkyni, načež jsme si sedli ke stolu k ostatním, ti ale udělali kolečko a bavili se spolu, jako bychom tam nebyli. Jeho to naštvalo, protože tohle by kamarádi dělat neměli a já to nějak moc neřešila, spíš jsem se tomu zasmála. Když pak po jaké době chtěl po jedné účastnici toho debatního kroužku vysvětlení, co to mělo jakože být, tak mu odpověděla, že když na chvíli odešel, tak se se mnou bavila.

Jo, po pár minutách, kdy mi tuhle skutečnost oznámil, jsem si vzpomněla, že se mě zeptala: "Dáš si něco k pití?" a já jí odpověděla "Ne, díky." Asi mi v tu chvíli mělo dojít, že bych měla nějak pokračovat v konverzaci, ale jak na takovou otázku mám odpovědět nějak obsáhleji? "Ne, děkuji, momentálně nemám žízeň, ale až jí mít budu, tak si určitě něco dám. A když už je řeč o žízni, to je dnes ale horko, že?" Zní to hodně blbě, že? :D Pokud čekali, že se nějak k nim připojím, ráda bych, ale stejně vím, že bych tam jen seděla a koukala. Abyste chápali - všichni ostatní tam byli minimálně o 3 roky starší, řešili tam zkoušky na vysoké škole, jak je v práci deptá šéf a co jsem měla říkat já? Začít si stěžovat, jak se musím na pondělí naučit jedno maturitní téma z angličtiny? Asi celkem blbost, proto jsem raději zůstala v ústraní.



Kdo se teď bude snažit tvrdit, že má představa o tom, že mě jako tu malou holku nebrali vážně, je přehnaná, tak si myslím, že ne. Víte, sama to teď vidím u bratránkovy nové přítelkyně, které je 16 a všichni se na ní koukají jako na malou holčičku, co neví nic o životě. Dobře, pravda je taková, že bratránkovi je 24 (asi), takže ten věkový rozdíl je trochu větší než mezi námi (18 a 21), ale stejně. Pak se mi divte, že když se "ti dospěláci baví, že radši mlčím".

Jenže tohle jsme prostě celí my, nemluvňata. Než otevřeme pusu a něco řekneme, padesátkrát si to rozmýšlíme, abychom si náhodou svým výrokem neudělali ostudu. I když, zase lepší, než nejdřív mluvit a pak teprve myslet. Začít rozhovor s někým neznámým je alespoň pro mě neskutečný horor. Proto se divím, že při pracovním pohovoru, kdy požadovali milou, KOMUNIKATIVNÍ brigádnici neprokoukli, že toho moc zpočátku nenakecám. Když jsem ale stála ve frontě na ten pohovor, vzpomněla jsem si na hodiny managementu, kdy nám profesorka kladla na srdce, že se nemáme bát začít se před ním bavit s ostatními účastníky. Tak jsem to zkusila, ani nevím, co ze mě vypadlo (mám pocit, že něco ve smyslu: To to ale trvá), ale výsledkem bylo, že na mě ty dvě kachny koukaly jako na idiota a když jsem pak šla na řadu, tak jsem za sebou zaslechla, jak řešily, co to jakože mělo vlastně být. Takže milá paní učitelko, TOHLE opravdu nefunguje!

Pokud s lidmi, které moc neznám mluvím málo, tak naopak, když někoho poznám, tak mluvím až moc. Tak moc, že si normálně sama sobě lezu na nervy. Ale tak alespoň nějaký pokrok, znám i nemluvňata, co toho moc nenakecají ani x let po tom, co se poznáte. Prostě si své názory nechávají pro sebe (sobci :D). Nejvíc se mi ale líbí názor ostatních, že když se s nimi někdo nebaví, tak je automaticky namyšlený. Možná to může působit dojmem, že má o sobě dost vysoké mínění :"Ty mi nesahaj ani po kotníky, těch si všímat nebudu." Ale představte si, že třeba jednou přestoupíte na jinou školu, do nové třídy, kde nikoho nebudete znát a pochybuju o tom, že naprostá většina z vás pomalu vykopne dveře a zařve: "Nazdáár, tak jsem tady!" Spousta lidí si prostě zaleze do svého koutečku a bude čekat na spásu. Buď s někým nakonec nalezne společnou řeč a rozkecá se a nebo ne... a bude z něj věčné nemluvně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 unfounded. unfounded. | Web | 23. ledna 2014 v 18:03 | Reagovat

Akvárkový efekt :D) to slyším(čtu) poprvé, ale je pravda, že to co představuje, je mi už o hodně bližší :)
Obdivuju lidi, co se dokážou s někým hned začít bavit, i když ho neznají, takže to mám nějak podobně jako ty :D:) naštěstí, na sešlosti kde moc lidí neznám radši pro mé dobro nechodím a tak se snažím zůstávat jen v okolí známých :) Když už ale s někým cizím mluvit musím, většinou jen přikivuju, nebo odpovídám jednoslovně :D)
Super článek a moc hezká fotka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama