Může zlost opravdu časem zmizet?

3. ledna 2015 v 13:24 | Cherrybumbum |  Jak to vidím...
Troufám si tvrdit, že v dnešní době existuje opravdu velmi málo lidí, kteří nemají vůbec s nikým žádný problém. Naprosto bezkonfliktní osoby, které si buď dokáží s každým vše vyříkat nebo svůj vztek na jinou osobu dokáží nějakým způsobem ventilovat, takže pak ve finále mají daný problém naprosto někde (všichni víme kde). Pak jsme tu my, kterým stačí občas malé popíchnutí, třeba plácnutí nějaké kraviny nebo třeba pozdní příchod, abychom doslova vybuchli. A pak jsou tu ještě velká popíchnutí, kvůli kterým jste schopni mít na daného člověka zlost klidně i několik let.

Je ale možné, aby naše zlost někdy časem opravdu zmizela?


Zdroj: ZDE


Existuje možnost, že bychom se zkrátka jednoho krásného dne probudili a řekli si: "Páni, myslím, že už se nebudu na něj zlobit, protože už jsem to dělala dost dlouho." Já vím, neustále někomu tak říkajíc "odpouštíme", ale nevěřím tomu, že skutečně při frázi "Odpouším ti..." z vás najednou veškerá ta zášť spadne a najednou vidíte daného člověka opět ze stejného pohledu, jako předtím než vás zklamal. To prostě podle mého názoru nejde a nejde a nejde. Proto mi přijdou naprosto absurdní ty scény z různých amerických kriminálek, kdy matka říká vrahovi jejího syna "Odpouštím vám, nemá smysl se na vás hněvat." Silně totiž pochybuji o tom, že to dotyčná myslí vážně. Tak jsem mu teď odpustila a myslím si, že je to vlastně docela takový sympaťák, jestli mu nedaj elektrický křeslo a pustěj ho, tak by k nám vlastně mohl chodit každou neděli na kafe, ne? Ne!

Je fakt, že jsem nad tímto tématem nikdy moc nepřemýšlela, vlastně si myslím, že ani nebylo proč. Vždycky když mě někdo zklamal nebo vytočil, tak jsem nejprve měla chuť ho praštit kamenem do hlavy, aby se trochu probral a pak mi často došlo, že se dotyční už asi nezmění, tak jsem je hodila za hlavu. Nedá se ale říct, že bych stále mezi námi neměla jakousi neviditelnou zeď, kterou si držím od nich odstup. Určitě si po tom, co mě někdo nestydatě pomlouval kde se dalo, s dotyčným nepadnu kolem krku a nebudu se tvářit, že se vlastně nic nestalo.

Zdroj: Facebook Virgin Radio Lebanon

Vlastně jsem si tohle celé uvědomila celkem nedávno. Víte, pravidelní čtenáři mého blogu jistě někdy četli mou story o tom, jak mě můj první kluk opustil kvůli své bejvalce, ke které se vrátil. Abych to zkrátila - on nechal mě, ona zase svého tehdejšího přítele, byli asi měsíc spolu, pak se rozešli a každý se pak vrátil k tomu svému. Takže můj tehdejší přítel ke mě a ona k tomu svému předchozímu. (Zamotané, já vím!!!). Jsou tomu už skoro 4 roky, myslím, že jsem si na tu slečnu za tu dobu ani jednou nevzpomněla. Pak jsem jí potkala na našem Vinobraní, jak stojí u stánku s nudlemi a najednou mnou projela neuvěřitelná touha se rozeběhnout a strčit jí do těch obrovských nádob s nudlemi a začít na ní řvát, jaká je to odporná mrcha a bla bla bla. Ale slušně vychované holky tohle prý nedělají, takže jsem si šla dál vlastní cestou.

Není to proto, že mě přebrala kluka. Prostě se v jeden okamžik zachovala naprosto sobecky hned ke třem lidem. Ke mě, ke svému příteli, kterého kvůli měsíčnímu románku s jiným opustila a pak k mému příteli, kterého nejdřív blbla hezkými řečičkami a pak se na něj vykašlala. Když tak ale nad tím zpětně přemýslím - mít možnost vrátit se do minulosti, tak bych jí snad ke konci toho měsíce šla překecat, ať si ho ještě nějakou dobu nechá pro sebe. Alespoň bych znovu neudělala tu osudnou chybu, kdy jsem mu pak znovu skočila na špek. A vidíte, zlost mám vlastně stále i na něj. V mých očích se najednou tak neuvěřitelně zhnusil, že kdykoliv s ním mluvím, vyloženě v sobě dusím touhu nedat mu pěstí nebo mu neplivnout do tváře. Ale slušně vychovaná dáma tohle nedělá. takže mi nezbývá než se křečovitě usmívat a konverzovat s ním o tom, jakou tento týden chytil rybu nebo kolik kilometrů tento měsíc ujel na kole. Ještě, že vídáme jen dvakrát do roka...

Ale můžu se opět jenom mýlit...


FB stránka tohoto blogu: Cherrybumbum's blog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

O kolik let jsi starší/mladší než tvůj sourozenec?

0 - 2
3 - 5
6 - 8
8 - 10
11 a více

Komentáře

1 M. M. | Web | 3. ledna 2015 v 20:13 | Reagovat

Keď mňa niekto sklame, tak ja mu už neviem veriť tak ako predtým. Nedávno ma sklamal najlepší kamarát a neozvala som sa 2 mesiace. Pár dní pred Vianocami mi zavolal, či sa hnevám atď atď, že to takto nechce a že čo má urobiť a či sa to dá napraviť..dala som mu nejasné odpovede typu "neviem...nechcem o tom teraz hovorit..." Na Silvestra mi zavolal dvakrát a po polnoci mi povedal, že mi praje všetko len to dobré atď atď a že ma má rád. Tak toto jediné ma obmäkčilo, pretože viem, že to myslel úprimne. :-)
A o tých podpichujúcich rečiach viem svoje. Majú ich v obľube aj kamarátky, aj rodina (napr. teta, babka, strýko). A teda hneď sa na nich inak dívam, a väčšinou sa to snažím ignorovať a na ich hlúpe poznámky alebo otázky ani nereagovať..nestojí to za to.

2 stuprum stuprum | Web | 5. ledna 2015 v 16:11 | Reagovat

Zlost zmizí, když si/jiným odpustíš. Není to vůbec těžké, ale musíš mít přípravu nebo praxi. :)

Ve skutečnosti není co odpouštět.

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 20:47 | Reagovat

Taky mě štvou ty zakopané věci, které má na svědomí jeden kluk... Vím ale, že kdybych ho potkala, tak budu mít chut do něj kopnout, ale neudělám to, protože jsem to prostě přijala.
Jinak jsem více méně bezkonfliktní, ale to, co mi udělal, bylo opravdu hnusné...

4 hogreta hogreta | E-mail | Web | 14. ledna 2015 v 1:18 | Reagovat

Myslím, že odpuštění není o tom, že si řekneš nějakou prázdnou frázi "odpouštím ti" a pak toho daného člověka můžeš zvát domů na kafe... Takhle to nefunguje. Opravdové odpuštění je v tom, že si tu frázi řekneš především v srdci a vlastně se smíříš s tím, že ten člověk je takový nebo makový - a že může dělat chyby. A že ty chyby nedělá proto, že by chtěl, ale prostě proto, že ho k tomu život třeba nějak přivedl, že byl vychován v určitém prostředí, že procházel určitými situacemi, které určitě taky nebyly vždy lehké... Odpustit je obrovská úleva. Já třeba takhle odpustila taťkovi. A přestože se s ním už několik let nevídám, vlastně k němu už necítím žádnou zášť, protože jsem mu odpustila. Není to o "zvaní se na kafe". Tím odpuštěním sama v sobě jsem ulevila především mně samotné. Jemu jsem vlastně ani neměla příležitost to sdělit. A přesto dokážu říct, že už k němu necítím žádnou zášť.

Abych byla upřímná, v současné době asi není nikdo, s kým bych měla nějaký zásadní problém:). Vlastně nemám s nikým problém. K čemu by mi to taky bylo, že. Maximálně mám tak někdy problém sama se sebou, ale s tím jsem se už naučila pracovat :-D. Takže jsem vlastně ten typ člověka, o kterém v článku píšeš, že je nechápeš :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama