Jak jsem si hrála na personalistku

23. března 2015 v 22:16 | Cherrybumbum |  Z mého života
Poslední dobou narážím neustále na články a názory typu: "Ach jo, kvůli mému vzhledu mě diskriminovali na pohovoru". Často si také říkám, jak to ve skutečnosti doopravdy vlastně bylo. Samozřejmě netvrdím, že někteří na pohovoru vážně neuspěli jenom proto, že nejsou kozatá blondýna, měřící 1,80 m s mírami 90-60-90. Nebo takové ty: "Když já bych tak ráda pracovala, ale není práce," Ale často mě tyto články nutí vzpomínat na to, jak jsem jednou absolvovala tři pracovní dny jako poloviční personalistka. A že to kolikrát vážně stálo za to.

V té době se hledala za mě náhrada v obchodě. Končila jsem a protože jsem svůj plánovaný odchod nahlásila zhruba měsíc dopředu, tak se začalo brzy také hledat. A pak jsme jednoho dne dostaly "zeshora" úkol: "Dejte do výlohy ceduli, že scháníme brigádnici. Když někdo přijde, tak mu na všechno odpovězte a když bude vypadat slušně a bude na vás působit příjemným dojmem, tak ho pozvěte na pohovor." A tak do našeho malého krámku začaly chodit postupně zájemkyně. A my začaly s kolegyní vyřazovat.



Pamatuji si dost živě, jak jsem jednou ráno otevřela obchod a čekala, než přijde první zákazník. Asi po pěti minutách se otevřely dveře a slečnu jsem ještě ani neviděla, a už jsem jí cítila. Bohužel ne proto, že by byla nějak silně navoněná. Pot a cigarety - smrtelná kombinace, zvlášť v 8:35 ráno.
"Dobrý den, sem včera koukala na tu ceduli, tak se jdu zeptat na tu brigádu, jestli je ještě volná." Kdybych byla drzá, zmuchlala bych si dva kousky papírového kapesníčku a narvala si je do nosu. Ale tak byla jsem trpělivá, odpovídala jsem na všechny její otázky, také se jí na něco ptala (ale to už jsem musela otevřít okno a dveře a vymluvit se, že je mi horko) a pak jí nakonec odbyla větou: "Ozveme se vám". Šup, papírek s jejím číslem okamžitě letěl do koše. Neříkejte mi totiž, že i kdyby paní/slečna byla po nějaké noční, že je problém se před odchodem z práce převléknout do čistého a použít nějakou voňavkou či deodorant. Zvlášť, když o tom očividně věděla předem.

Další extrém dorazil během hodiny. Blondýna jak z nějakýho vtipu - zmalovaná, obrovský háro, namalovaný nehty, podpatky až do nebes a oblečení, no, možná šla z nějakýho mejdanu. Ale dobře, třeba bude neskutečně v pohodě, bude milá... prostě hodná paní prodavačka. U nás v marketu taky dělá jedna taková podivuhodná, ale je hrozně fajnová. A pak to přišlo:
Nejen, že žvejkala jako, s prominutím, nějakej dobytek na pastvě, ale když na mě vybafla: "Bréééj, sem ve výloze viděla ceduli kvůli tý brigošce," tak jsem zůstala koukat. A nakonec největší perla nastala, když po mé odpovědi na otázku, kolik peněz by dostávala, vyvalila oči a řekla: "Si děláte pr*el ne? Ale tak aspoň něco no. Mi kdyžtak brnkněte." Šup, další papírek s telefonním číslem byl rázem v koši.

Pardon, ale musela jsem. :D :D ZDROJ

Abych pak zkrátila to, co mi pak po zbytek dne občas přišlo: mastné vlasy, umazaná trička, špinavé boty, opět pot nebo cigarety. Samozřejmě, že jsem u některých vyloženě přimhouřila oko, zvlášť, když přišla maminka s malým dítětem, které zrovna dojedlo zmrzlinu, takže bylo celé opatlané a mamina samozřejmě také. Ale to se dá ještě dělat, že to nevidíme. Nebo když bylo vidět, že někdo vyloženě byl akorát na skok ve městě pro brambory a zaujal ho inzerát. Na konci dne jsem měla opravdu vybráno pár Vyvolených, které bych s klidným svědomím vedení předvedla jako svůj výběr. Těm jsem řekla, ať do konce týdne donesou životopisy, nebo je pošlou kolegyni na e-mail, a že během dalšího týdne jim bude volat vedení a zavolá si je na pohovor.

A teď přecházíme trochu ze sféry vzhledu a celkového prvního dojmu. Myslím, že jsem byla kritická tak akorát. Přece jen jsem musela myslet na to, jak by bylo příjemné kolegyni, kdyby s dotyčnými musela sdílet jednu prodejnu a zároveň musely dámy ukázat, že nepřišly odněkud s pastvy, že umí také nějak vystupovat a jednat s lidmi. Zároveň jsem neočekávala, že mi tam budou chodit dámy v kostýmkách s kabelkou od Gucciho. Ale teď přecházíme do sféry životopisů.

Přísahám, že jsem si nikdy nemyslela, že pro někoho může být tak těžké dát nějaký dohromady. Zvlášť, když při naťukání hesla do vyhledávače vám vyjede tolika šablon, které stačí jen otrocky vyplnit a vytisknout. Neřešily jsme, když někdo přinesl životopis psaný ručně - taky proč, jsme malý obchůdek ne nějaká mega firma. Alespoň bylo vidět, že si s tím dotyčné daly opravdu práci. Horší bylo, když se mi pak druhý den odpoledne kolegyňka svěřila, že vůbec neví, co má dělat, že jí do e-mailu přišel životopis ve stylu (údaje jsou vymyšlené!):

Jmenuji se .... Gertůda Nováková
Narodila jsem se ... 5. 5. 1960
Bydlím v .... Praze
Chodila jsem do školy...
a
tak
dále..

Dodnes nevím, zda daná paní byla nakonec tedy vyřazena, nebo ne. Ale řeknu vám, že tohle by mě nenapadlo ani v těch nejděsivějších snech.

A teď přecházíme k poslednímu bodu. Víte, jak každý nadává, že NENÍ PRÁCE?

Tak den před těmi pohovory jsem měla od vedení telefon, že v 8:45 přijedou a od 9:00, že budou chodit zájemkyně. Jasně pohoda, proč ne. Mělo přijít dohromady 30 ženských.

Následující den jsem měla v 8:55 telefonát, že vedení z důvodu oprav na silnici nestíhá, a že přijede po 9. Ať tedy zatím ty dámy zdržím a vyřídím jim, že se moc omlouvají. 9:05 a ani noha. Venku totiž od rána pršelo. Hustě. Ale tak co, říkala jsem si, třeba se nějaký ty ženský znaly mezi sebou, tak si některý řekly, že přijdou později. V klidu, majitelé tu stejně ještě nejsou.

Jenže majitelé přijeli v 9:12 a čekala jsem na ně jenom já. Tak jsme půl hodiny ještě kecali o všem možným a přišly 2 zájemkyně, které byly pozvané na základě telefonátu s vedením. Když jsem je viděla, málem mě trefil šlak - jedna ušmudlané tričko, na kterém byl ještě zaschnutý flek od nějaký hořčice a druhá vypadala, že ten týden od posledního setkání neviděla vanu. Ale co, vedení si je tedy na pohovor vzalo a když poslední odcházela dostala jsem instrukci: "Dejte do výlohy tu ceduli, že sháníme brigádnici." Nikdo jiný ten den už nepřišel.

Já teda nevím jak vám, ale mě to prostě přijde brutální. Že ze 30 lidí dorazí jenom 2. Zbývajících 28 si ráno řeklo, že se jim nechce z postele a prostě se na to vykašlaly. Bez jakékoliv omluvy.

Druhý den se pak rozrazily dveře, kde stála nějaká stejně stará holka a ptala se mě, jestli bude ještě nějaký jiný termín pohovorů. "A vy jste včera na to zapomněla nebo se vám to nehodilo?" ptala jsem se, když jsem si znovu brala její telefonní číslo, protože jsem chtěla být hodná, dát jí druhou šanci a nenápadně jí strčit do té nové várky.
"Ne, ale vždyť včera tak hrozně pršelo, tak se mi nikam nechtělo."

Šup, další telefonní číslo v koši...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přispěl/a jsi někdy svým článkem na Krásná.cz?

Ano
Ne

Komentáře

1 Jejka Jejka | E-mail | Web | 24. března 2015 v 8:29 | Reagovat

Pod tohle se podepíšu. Dělala jsem v bezpečnostní agentuře a bylo to více méně to samé.
Teď jsem dohodila práci známé a děsný problém je chodit do práce v čas a dělat v práci to, co má. Velmi se pak divila, že s ní byl pracovní poměr ukončen. Ale na veřejnosti budeme tvrdit, že má celoživotní smůlu.

2 S-hejvi S-hejvi | Web | 26. března 2015 v 14:30 | Reagovat

Tohle není nic neobvyklého, jaké si to člověk udělá, takové to má :D :)

3 Marillee Marillee | E-mail | Web | 27. března 2015 v 9:12 | Reagovat

A pak lidi nadávají, že nemůžou sehnat práci - hezky jsi to řekla. Teda mě by asi utekly nervy, tohle bych nemohla dělat. :D

4 Dragell Dragell | Web | 27. března 2015 v 23:13 | Reagovat

Fíha, když už někam jdu žádat o práci, tak řpeci musím nějak vypadat. Nějak mě překvapuje, že takové přešlapy dělají lidé jak na běžícím pásu. Vždyť to snad ani není možné :O

5 Cherrybumbum Cherrybumbum | Web | 28. března 2015 v 15:16 | Reagovat

[4]: To jsem si bohužel předtím myslela taky a jak jsem byla překvapená. Ale kdoví, jestli si nemyslely, že takhle vyvolají třeba nějakou lítost, že musí chodit takhle. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama