"Slečno, pročpak se neusmíváte?"

4. března 2015 v 15:39 | Cherrybumbum |  Z mého života
"Úsměv dej každému, pusu jen někomu a lásku jen jednomu"

Ještě jsem ani nezačala tento článek a při výběru úvodní fotografie jsem si uvědomila jednu celkem zarážející pravdu - vážně se nejspíš neusmívám tolik, kolik bych měla, protože je to zdrávo.

A otázku: "Pročpak se neusmíváš?" slýchám poměrně často. Možná víc, než je vůbec normální. A normální člověk by si tuto poznámku při takovém množství vzal alespoň trošku k srdci. Ale jak jsem zjistila už několikrát, já zas tak moc normální asi nebudu. Nebudu a nechci se usmívat na celý svět, jenom protože mi to někdo přikáže.



Přitom sama nemám ráda, když na mě někdo kouká jako kakabus. Neusměje se nic, prostě jenom stojí a kouká, jako by mu uletěly včely. To jsem prý celá já. Už od malička poslouchám, že bych se měla víc usmívat. Že si lidé prý šuškají, že nejsem asi v pořádku, když jsem neustále takhle vážná. Že působím nepřístupně a chladně, jako nějaká ledová královna.

Upřímně - ukažte mi teď někoho, kdo chodí denně po ulici a usmívá se na všechny kolem sebe. Že jste to občas vy? Jo? A teď mi řekněte, jak na vás všichni ti kolemjdoucí koukají. Jako na magora, že ano? No, tak vidíte. A jsme u důvodu číslo jedna, proč se pravděpodobně nedělím se všemi o svůj úsměv. Chci se o něj dělit jen s někým. S někým, koho mám ráda, kdo je mi blízký. Proto je asi tak těžké najít i nějakou fotografii, kde se od srdce usmívám a není to nucené, jako na úvodce tohoto článku.


Úsměv je podle mého názoru něco, co si musí ten druhý člověk zasloužit. Bohužel pro některé, nejsem ten věčně optimisticky naladěný člověk, často o věcech přemýšlím tak dlouho, až mě to uvnitř neskutečně užírá. Až si někdy dokonce říkám, jestli bych neměla jednodušší život, kdybych byla naprosto vydlabaná a měla v hlavě jen hadry, boty a diety. Chci tím říct, že zkrátka nejsem ten Sluníčkový, kytičkový a srdíčkový člověk, jak by řekla Em Age.

Něco jiného pro mě je, když se musím usmívat na lidi v práci. Tam to ale taky třídím do dvou skupin - chováš se ke mě slušně? Jsi na mě milý/á? Klidně se na tebe budu usmívat a budu na tebe v pohodě. Chováš se jako naprostej vocas? Luskáš na mě, pořváváš nebo dokonce jsi vulgární, když se ti snažím vysvětlit, že mojí prácí není obsluhovat, ale odnášet sklo? Tak se na mě nezlob, ale ty si zasloužíš maximálně ironický úšklebek a nějakou vlnu sarkasmu jako dárek.

Navíc často mi do života vstupují naprosté maličkosti, které prostě vás donutí tvářit se docela tragicky.

Bolí vás hlava - nevím jak vy, ale myslím, že jen ty modelky v televizní reklamě na Ibalgin se při migréně usmívají od ucha k uchu a vysílají do světa růžovou energii.

Něco jsem podělala - když něco zkazím, tak mám náladu opravdu na bodě mrazu. Mám tedy právo se tvářit jako Victoria Beckham.

Prostě mě neuvěřitelně štveš - otravní lidé umí pěkně pokazit den. Tak proč se na ně mám ještě usmívat?

A mohla bych pokračovat do nekonečna a ještě dál, ale vím, že stejně mě lidé budou neustále považovat za arogantní a nafoukanou husičku, ale víte co? Je mi to naprosto jedno, nějak se s tím zvládnu smířit. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Me, Myself & I Me, Myself & I | 6. března 2015 v 13:14 | Reagovat

Jak já nesnáším tyhle sluníčkový lidi. U nich nikdy nevíte, jestli se náhodou nesmějí vám.

2 Ari Ari | E-mail | 25. března 2015 v 8:09 | Reagovat

Asi taky nejsem normální, protože kdybych měla chodit po městě neustále s pusou od ucha k uchu, připadala bych si jako blb. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama