3 měsíce se Spottym

24. září 2015 v 12:20 | Cherrybumbum |  Z mého života
28. září to budou přesně tři měsíce, co máme doma malé o něco větší bílohnědočerné stvoření. Tenkrát jsme skočili do auta a jeli až do Tábora, abychom si naše nové štěně mohli vzít domů. Už cestou domů bylo naprosto jasné, že si našeho nového člena domácnosti okamžitě zamilujeme.




To samé se nedalo tenkrát říct o Akimovi, náš pes číslo 1, protože jako první do naší domácnosti přišel. Nesl opravdu těžce, že najednou už není ten jediný pes v domácnosti, a že se musí dělit o své tři pelíšky - jeden má v kuchyni, druhý u našich pod postelí a třetí v chodbě. Ne, opravdu nevím, proč jich potřebuje mít tolik. :D První tři dny byl zalezlý ve svém kuchyňském obydlí, odkud nevycházel. Buď nás odtamtud zabíjel pohledem a pravděpodobně přemýšlel o tom, jak se toho vetřelce zbavit, nebo na nás vrčel, když jsme se pokoušeli s ním navázat nějaký kontakt, nebo ho vzít ven. Nemám nejmenší tušení, jestli vůbec chodil žrát, nebo jestli jeho prázdnou misku měl na svědomí Spotty.

Po třech dnech se i Akim konečně začal trošku snažit se nějak zžít s tím bílým miminem, které nás terorizovalo svými loužičkami a hromádkami, díky kterým průchod bytem připomínal spíš přechod přes minové pole. Nepřítel tenkrát ukládal své pasti na místa, kde jsme to čekali nejméně nebo ve chvílích naší nepozornosti. Když se touto způsobu útoku odnaučil, začal alespoň terorizovat naše boty, nábytek v chodbě a koberečky na záchodě a v koupelně svým okusováním. Výsledné skóre - 1 rozkousané boty, 2 poničené (jako moje baleríny, ze kterých uhryzal ozdoby... naštěstí to vyřešily nůžky a jsou z nich teda naprosto obyčejné černé baleríny), 2 zničené koberečky, které během svých hryzacích útoků zvládl rozpárat a rohy nábytku, které zachránil až sprej proti okusování. A u něčeho ani to ne.

Ale pořád je to andílek, na kterého jsme se nemohli zlobit dlouho...


I Akim si na něj nakonec zvykl...

Po pár týdnech jsme zahájili misi, která měla pomoci tomu, aby Spottymu, jako správnému yorkshierrovi stály uši. A tak začalo snad nekonečné období podlepování, kdy jsme uši štěněti podlepily, po pár dnech mu opravdu stály, ale o několik dní později jsme mohli celý proces opakovat, protože je prostě na férovku shodil. A takhle to bylo znovu, a znovu, a znovu... Nakonec po asi měsíci a půl snažení jsme našeho Spoťáka museli předat do rukou máminy kamarádky, která sama má doma tři yorkshierráky, takže mu je zkusila podlepit trochu jinak. A světe div se, nakonec se skutečně povedlo.

Dneska má Spotty uši opět podlepené, protože jedno začal zase dávat dolů. Je to prý proto, že mu vypadávají zuby (dole teď nemá skoro žádné, a celkem by mě zajímalo, co s nimi dělá, protože jsme do teď žádný nenašli).


První pokus... vydržel přes 1,5 dne :D

Ale nakonec uši stály už samy. Snad budu i teď...

Kdybych měla srovnat Akima a Spottyho, je jasné, že jsou to dva naprosto jiní psi. Ne proto, že má každý jinou barvu, ale o ty povahy. Akim je takový ten nóbl pes, který něco nechutného maximálně lehce očuchá a jde pryč. Spotty tyhle věci využívá k tomu, aby se v nich vyválel. Je jedno, jestli je to třeba mrtvá myš nebo něco horšího, ale bez vodítka a neustálého dohledu to u něj prostě nejde. Jo a taky sežere všechno, na co přijde, což je další průšvih, pokud se jedná o ty magory, kteří pro zábavu tráví psy. Jít s ním ven je opravdu o tom, mít oči neustále na stopkách.

Další velký rozdíl je, jak to jen nazvat, společenskost. Když vidí Akim nějakého psa, tak k němu běží, chce si hrát, takže kolikrát ho musím držet ze všech sil, aby svůj nápad nezrealizoval. Jemu je totiž naprosto jedno, jestli je ten druhý nějaká malá čivava, nebo obrovská doga, která by ho slupla jako malinu a ještě by pak hledala přídavek. Spotty je bojácný - co se týče cizích lidí, ale i psů. Což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu další důvod pro to, aby byl neustále na vodítku. Chytit takhle malého pejska je totiž docela náročné - je rychlý a malý.

Před 14 dny Spottyho čekala ještě jedna velká událost - první stříhání. Musím říct, že se teda docela dost bránil, ale nakonec byl celkem i statečný (asi přišel na to, že nemá cenu bojovat). Je teď trochu jiný. Předtím jsem měla neustále obavy z jeho neustálého pojídání, protože jsem čekala, že každou chvíli pukne. Po ostříhání se ukázala ta realita, že náš Spotty má i přes své záchvaty hladu míry takové, jaké má mít. A i přes pravidelné krmení nám stejně dělá ostudu tím, že se před cizími lidmi chová tak, jako by jsme mu nedali už týden nažrat. Takže máme teď doma dva nenažrance - mého pubertálního bratra, kterému díky tomu začalo lehce růst břicho (co on toho sní - kolikrát je mi při pohledu na to špatně) a Spottyho.

Jo a nesnáší koupání - celé odpoledne se mnou nemluvil... :D

Relax po stříhání - lepší fotku jeho proměny nemám, od té doby se nechce moc fotit.

A naše krátké povídání je u konce. Pokud máte zájem o další fotky našich čoklíků, sledujte můj Instagram, kam své foto úlovky neustále posílám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přispěl/a jsi někdy svým článkem na Krásná.cz?

Ano
Ne

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 28. září 2015 v 12:38 | Reagovat

pěknej blog, zvu tě na svůj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama