Já nic nemusím, já jsem totiž princezna!

10. prosince 2015 v 22:06 | Cherrybumbum |  Z mého života
V posledních několika měsících jsem měla ze svého života celkem dobrý pocit. Občas teda něco nevyšlo přesně podle mých představ, ale to se prostě někdy stává. Nemůžu pořád čekat dny plné růžových poníků, kteří roznáší mír do celého světa a přitom prdí Skittlesky. Nejsem v pohádce, kde vždycky všichni hodní lidé zvítězí nad těmi špatnými, a ještě se z nich pak stanou velcí kamarádi. Ale o tom to prostě je - zažít život takový jaký je. I když si při tom občas nabiju hubu.

Foto z minulého pátku. Ano, skutečně mám růžové vlasy :)


Poslední dobou však velice často na svou adresu slýchávám dvě dost odporná slůvka: "Musíš" a "Nesmíš".
Je mi 20 let, 2 roky jsem už oficiálně dospělá. Přesto se najdou lidé, kteří mají neustále pocit, že jsou mi pořád 3, mám na hlavě dva vysoko posazené culíky a v ruce plyšového Alfa. Lidé, kteří mají stále pocit, že když na mě zvýší hlas, tak se schovám poslušně do kouta a udělám vše, co mi přikáží. Lidé, kteří mají stále pocit, že si mohou jen tak přijít a nalajnovat mi celý život. Takoví lidé, jsou mi čím dál tím víc neuvěřitelně k smíchu, ale často mě také dohání k výbuchům.

Tématem číslo jedna je v této oblasti především škola.

"Musíš dělat všechno v předtermínech a na první pokus"
"Musíš mít titul, aby si jednou měla easy práci za hodně peněz"
"Nesmíš říkat, že tu zkoušku nedáš, protože to prostě dát musíš"

A takhle bych mohla pokračovat pořád. Chápu, že si všichni přejí mé dobro, ale nejsem robot, abych se naučila během jednoho odpoledne vše nazpaměť, dávala všechny zkoušky v předtermínech s úsměvem na rtech a ještě na první pokusy. Mám i jiné starosti a věci na práci, než denně ležet v knížkách, jako Michalka, dcera "něčí" známý, která takhle udělala vše na první pokus a jen jednou šla na opravný. Michalku jsem v životě neviděla, ale už teď jí nenávidím za to, jak jí mám během každého zkouškového na talíři. A až budu zase vytočená, že jsem opět něco nedala, tak jí tam budu mít znovu.

Další věcí je, jak se mi každý snaží nalhat, že jako absolventka vysoké školy budu mít všude otevřené dveře, a budou mě všude vítat s otevřenou náručí. Upřímně - nejsem naivka. Znám dokonce inženýrku ekonomie, která prodává v papírnictví. Znám právničku, která prodává v jezdeckých potřebách. A existuje spousta vysokoškoláků, která si rychle přidělává výučák na elektrikáře nebo truhláře, protože by jinak byla bez práce. Mám oči, tak vidím, že jednou budu taky tou jednou z mnoha. A budu muset mít sakra ostrý lokty, abych se někam dostala. To mě ale v žádné škole nenaučí.

Nebylo by tedy jednodušší napsat ten bestseller a do konce života žít z jeho výdělků?


Mít ostré lokty je sice hezké, ale to se od mladé dámy, jako já, prostě neočekává.

"Nesmíš být drzá, nikdo se tě neptal na tvůj názor."
"Musíš vždy dělat to, co se ti říká. I kdyby ti řekli, že máš skočit z okna, tak to musíš udělat"
"Musíš dokonale zapadnout mezi ostatní, jakékoliv vybočování je nepřípustné, a jednou na něj doplatíš."
"Musíš dobře vycházet se všemi"

Neskutečně moc závidím všem těm spisovatelům a dalším umělcům, že mohou svobodně vyjádřit svůj názor, a nikdo je za to vůbec nesoudí. Nikdo se na ně nedívá skrz prsty, a nikdo je neodsuzuje. Dokonce se za ně lidé i postaví.

Mám to štěstí, že mám blog, kde se můžu virtuálně vybrečet se svými bolístky a maximálně si mě začne dobírat pár haterů, kteří sedí u monitoru, maj mastný vlasy, před sebou vlašák z Kauflandu s pivem, a kromě internetu nemají žádný jiný život, než každému na potkání psát, jaký je to debil, a že by se měli na všechno vykašlat.
Mám dokonce to štěstí, že když tu plácám kraviny, dělám si srandičky, ať už sama ze sebe nebo z ostatních, že se pořád najdou lidi, které pobavím, zaujmu nebo dokonce donutím říct vlastní názor. To je pro mě opravdu největší odměna. Ani nevíte jak mě trápí, když se často snažím s někým v osobním životě něco pořešit, prodiskutovat, a ten někdo na všechno odpovídá jenom "Hm, jasně no", a ještě přitom neustále čumí do smartphonu. Sebrat a rozdupat.

Je ale jasné, že přesto jsem si dokázala vybudovat nějaký ten okruh lidí, se kterýma si řeknu víc než jen, jak je venku ale krásné počasí, a že ten test, který teď máme psát, bude asi pěkně těžký. Ale nemůžu vyjít s každým. Chápu, že mě někdo prostě nemá rád, to se prostě stává, to ani není možné, aby mě celý svět zbožňoval - i když úžasná jsem na to dost. :D

A co se týče drzosti - držím se hodně, ale hodně, abych občas opravdu neřekla pěkně od plic, co si myslím. A za ty drobnůstky, co mi občas "utekly": To nebylo drzé, ale upřímné.

Takže asi tak...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaké články tě nejvíce zajímají

Úvahy
Deníček
Fotografie
Rady, typy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama