Téma týdne

Proč mě netrápí, že jsem blondýna

6. února 2015 v 14:00 | Cherrybumbum
"No jo, blondýna, ta může být ráda, když bude jednou dělat nějakou sekretářku a ještě aby se ostatní báli, že si jednou vypíchne tužkou oko."

"Tak to je jasný, že každej kluk dá přednost blonďatý palici, než obyčejný brunetě..."

"Páni, letošní Miss opět PŘEKVAPIVĚ vyhrála blondýna. No jo, když v porotě sedí samí chlapi, který jsou z nich úplně hotoví, tak se není čemu divit."

Co mi dokáže zvednout náladu z 0 na... něco víc :)

1. prosince 2014 v 20:31 | Cherrybumbum
Každý z nás občas zažil situaci, na kterou mohl říct jen to, že všechno stojí za ... nic. Ať už se do ní dostal sám vlastní blbostí (to se často stává mě - ach ta moje huba nevymáchaná, která nejprve mluví a pak teprve myslí) nebo měl někdo jiný špatný den a rozhodl se ho znepříjemnit i vám. Je ale neuvěřitelně příšerné mít pak celý den zkažený, za jedno na nic nemáte chuť, po chvíli vás z toho začne bolet hlava a pak začínáte dokonce koketovat s představou, že něco rozbijete. (?) Je tedy dobré najít si nějakou cestu, jak z toho všeho ven. Jak řeším své špatné nálady já?

1. Písničky z mého ultra trapného období
Jinými slovy, poslouchám písničky, které jsem poslouchala když mi bylo 13 - 15 let (na tuto část svého života bych nejraději zapomněla a bylo by opravdu fajn, kdyby na ní zapomnělo i mé okolí). Nevím proč, ale zkrátka, když je mi nejhůř, tak poslouchám songy z High school musical, Jonas Brothers, Aloha from hell, Tokio Hotel (ty nejstarší samozřejmě), dokonce jsem minule vyhrabala i Us5 - najednou nebyli tak "Boží a sladcí", jak jsem si dříve myslela. Čím to asi bude? (Asi tím, že už se ti v hlavě usídlil rozum)


Zdroje: Oboje z Youtube.com

Můj vývoj v současné (blogerské) já

16. listopadu 2014 v 16:34 | Cherrybumbum
Bylo nebylo, je tomu asi 8 let, kdy nám konečně doma zprovoznili internet a já začala objevovat všechny věci, které vlastně umí. Začalo to nevinným ICQ, Skypem, neustále jsem hrála nějaké hry nebo koukala na obrázky. Jednou jsem narazila na jeden blog (adresu si bohužel nepamatuji, ale vím, že tam byly obrázky moc krásných šatů, které jsem si prohlížela). Najednou jsem chtěla také jeden mít. Svůj vlastní, kam budu psát všechno co mě napadne a všichni mé články budou číst a psát mi hezké komentáře (pochopte, bylo mi 11 let).

Oblíbená? Ano. Ale nejoblíbenější?

14. srpna 2014 v 18:49 | Cherrybumbum
Troufám si říct, že jsem člověk, který má svou oblíbenou píseň snad každý týden. Co týden, každý den. Kolikrát se mi ráno stalo, že mě ráno probudí hudba v mé hlavě, která tam vázne po celý den a pak se mnou jde i spát. Kolikrát je to takový "brak", který jsem slyšela třeba v práci, takže se snažím pomalu mlátit hlavou o zeď, abych se ho zbavila a co on? Tůdle, nůdle. Budu v tvé hlavě vrtat až do konce tvého života. Jindy je to song, který je vážně fajn a tak mi nedělá problém si ho celý den zpívat, poslouchat ho a nebo si do něj kolikrát i zatančit. Ale co nejoblíbenější píseň? Existuje vůbec?

Když mi bylo o pět let míň

14. května 2014 v 9:00 | Cherrybumbum
Psal se rok 2009 a já chodila ještě do osmé třídy - fíha, to jsem byla ještě ale malý pívo. Tenkrát jsem se ještě nebarvila na blond, nenosila podpatky a mám dojem, že jsem se teprve začala malovat. Ve snaze být hezká jsem tahala ze skříně všechny možné hadříky a kombinovala je často do takových modelů - no, škoda mluvit. Pojďme se tedy nyní podívat na můj sladký život bez chlapů, občanského průkazu a jakéhokoliv promile v krvi. Zkrátka - na mé nezkažené 14leté já. Předem říkám, že to bude dlouhý myšmaš, takový článek o všem a zároveň o ničem, tak se na to připravte. Také si v tomhle článku ze sebe dělám docela i srandu, takže některé mé "prupovídky" ignorujte. Sami určitě znáte situaci, kdy si vzpomenete na své mladší já a nejradši byste se vrátili do minulosti, kde byste se propleskli a jeli zpět.

Mimochodem to byl také rok, kdy jsem měla ještě svojí boží ofinku, učila se s Photofilterem (proto ta černobílá fotka a rámeček jako z malování). Můj nos prosím nekomentujte, buďte rádi, že jste neviděli uši :D

Tohle jednou budeme i my

15. února 2014 v 14:30 | Cherrybumbum
Sedíte sami. Noviny máte dočtené, v televizi nic nedávají. Sedíte potichu u kuchyňského stolku a díváte se ven. Vidíte maminky s kočárky, jak se prochází v krásném slunečném dopoledni. Vidíte auta, která pořád někam pospíchají. Sem, tam, sem, tam. Žádné ani na okamžik nezastaví. Vidíte záškoláky, jak s cigaretou v puse courají po městě, na zádech batohy, aby rodiče nepojali podezření. Vidíte pány v oblecích, jak s koženými aktovkami a telefonem na uchu pospíchají ke svému novému BMW, aby stihli "meeting v 1 hodinu". Všichni zkrátka pořád někam pospíchají.

Stávají se z nás neuvěřitelní srabi

5. února 2014 v 19:13 | Cherrybumbum
Všimli jste si toho neskutečně odporného trendu řešit všechno přes smsky nebo Facebook? Každý den se mi na zdi objevuje minimálně jedna hádka, kdy se ti dotyční rozhodnou, že si vyřídí účty přes rozhněvané statusy, vulgární komentáře nebo ještě hůř proti sobě zakládají nepřátelské skupiny typu: "Kdo nemá rád Andulu Vopršálkovou LIKE!". Ve skutečnosti pak jdou dotyční po ulici a trapně předstírají, že se navzájem nevidí a nejsou schopni si do očí říct: "Štveš mě v tomhle a tomhle!"

Panelákové vztahy nejsou brnkačka

17. prosince 2013 v 21:38 | Cherrybumbum
V našem paneláku bydlí přibližně 20 rodin. Netroufám si tipovat, zda jsou všechny byty plné nebo ne, ale předstírejme, že jsou všechny byty obývané. Náš panelák můžu totiž rozdělit na dvě poloviny - první polovinu znám a tu druhou ne. Bydlím tu už skoro tři roky a pořád tu vidím nové a nové tváře, které nemůžu zařadit "Jo, to je ten z prvního patra."Tu známou polovinu můžu rozdělit na třičtvrtinu, se kterou se zdravím a čtvrtinu, se kterou se nezdravím. Možná proto, že jsem nevychovaná a možná proto, že máme nevychované sousedy, bůh ví.

Tak mám vás pustit sednout nebo ne?

5. srpna 2013 v 21:48 | Cherrybumbum
Pokud bychom otevřeli jakoukoliv knihu o správném chování a nalistovali kapitolu MHD, určitě bychom se dočetli o tom, že starším lidem musíme (nebo měli bychom) vždy nabídnout místo k sezení. Ovšem naši dědečkové a babičky jako by nám tuto, pro někoho zcela běžnou, záležitost chtěli občas celkem znepříjemnit a tak se občas nestačíme divit, co všechno dokáží někdy vymyslet. A pak se všichni diví, že nevíme, kdy ty lidi máme pustit.

Za svých pár let cestování autobusy po našem malém městě jsem potkala dva extrémy, které bych zde ráda zmínila, jako ukázkové případy těch škodolibých babiček a dědečků.

Osmnáctka na krku

7. května 2013 v 22:40 | Cherrybumbum
Už za necelých 14 dní budu moct legálně řídit auto, pít alkohol, kouřit, sledovat porno, hrát automaty, vdát se a navštěvovat kluby přístupné od 18ti let. Za necelých 14 dní budu papírově dospělý člověk, pro rodiče pořád ta malá holčička, která nedávno nastoupila do školy a pro babičku pořád vnučkou, do které nikdy nedostane koprovou omáčku. Nebo ne?
 
 

Reklama