Z mého života

Kam jsem se ztratila?

26. dubna 2016 v 12:28 | Cherrybumbum
Kuk!
Mnozí z Vás si zajisté všimli toho, že jsem se na nějakou dobu ztratila z blogového světa, a ani jsem nenechala nikde lístek se vzkazem, co se se mnou děje. Bylo by asi fajn, a možná i slušné, udělat menší rekapitulaci posledních pár dní. Možná se mi tím podaří i vysvětlit to, proč jsem během nich nebyla schopná něco normálního vyplodit.

1. Pokračuji s bakalářským projektem
Jak už jsem psala v jednom ze svých předchozích článků, do konce dubna musím vypracovat bakalářský projekt, který 11. května musím obhájit před komisí. Momentálně jsem v celkem slušné fázi, blížím se do konce, vychytávám tomu mouchy, a zkrátka makám jako barevná.
Zároveň obesílám základní školy v našem regionu (moje bakalářka se totiž bude z velké části týkat právě jich), se žádostí o spolupráci, konkrétně budu v květnu nutit deváťáky, aby mi vyplnili pár dotazníků. Já, která vypadá spíš jako jejich vrstevnice - upřímně doufám, že mě nějaká paní učitelka zachrání ještě předtím, než mě rozsápou na kusy, a fotku pak hodí na Instagram s hastagem #ProNekohoToNeniDobryDen.

PS: Mimochodem - momentálně mám vypracovávat právě ty dotazníky, které těm chudinkám dětičkám strčím, a pak je budu pod pohružkou zablokování jejich Facebookových účtů a zabavením cigaret nutit, aby je vyplnily. No... něco málo jsem již vyplodila, ale žádná hitparáda to (alespoň z mého pohledu) zatím není, asi se neumím dostatečně vcítit do mozků 15 letých lidí.

Forever alonem na vejšce v 5 krocích

9. března 2016 v 12:25 | Cherrybumbum
Na vysoké škole potká člověk řadu velice různých lidí. Díky tomu je celkem nemožné se alespoň s někým nezpřátelit, alespoň na takové úrovni, že si máte s kým popovídat během čekání na přednášku, nebo máte s kým jít na školní party. Hlavně navázat přátelství je i otázkou víceméně existenční - jak bychom zvládali zkouškové bez psychické podpory, že kámoši taky nic neumí, a od koho bychom somrovali zápisky, které se nám záhadným způsobem vymazaly z notebooku? (kecám, prostě ty naše jsou na nic)
Co se ale stane, pokud si své nové kamarády nevyberete příliš šťastně (Asi jako já).

1. Zkamaraďte se s lidmi z jiného oboru
Já nevím, jestli mi to tahle škola udělala schválně, když mi v prvním ročníku zařídila většinu předmětů s ostatními obory. Díky tomu jsem se zkamarádila se samými lidmi, kteří studují jiný obor, než já, což se ze začátku nezdálo být na škodu, ale teď když máme většinu předmětů zase pěkně odděleně, tak je to docela na nic.

Při čekání na přednášky s lidmi z mého oboru tam často sedím jako největší forever alone na světě, občas když se snažím navázat nějakým způsobem s ostatními řeč, tak na mě nevěřícně koukají, možná proto, že ani nevědí, kdo jsem a proč se s nimi vůbec bavím. Až když mě vidí s nimi vstupovat do stejné místnosti, tak se asi uklidní, že nejsem nějaká uklízečka, která si šla dát pauzu od drbání záchodků, a během ní si s nimi začala povídat. Ovšem, jak jsem za posledních pár dní zjistila, lidí s podobným problémem je celá řada, takže máme možnost se zkamarádit my, a vytvořit tak tým Super osamělců.


V komplikovaném vztahu s bakalářským projektem

6. března 2016 v 14:03 | Cherrybumbum
Je dobrým zvykem spousty blogerů, že pokud vydávají články po delší pauze, tak napíší pár omluvných slov, kterými utěší všechny ty vystresované čtenáře, že skutečně nekončí, jenom poslali blog na poslední místo svých priorit. ("Vykašli se na to! Pokud nemůžeš blogovat denně, tak to nemá cenu!! Akorát necháváš čtenáře čekat!")

Poslední pár týdnů jsem řešila jedno velké téma - svoji bakalářskou práci. (Teď už řešíš bakalářku? Vždyť jsi teprve ve druháku.) Už se vám někdy stalo, že jste si něco naplánovali, dohodli, a když mělo přijít na věc, tak jste zjistili, že veškeré plány a dohody padají, protože NĚCO. Přesně takto začal můj vstup do 2. letního semestru mé vysokoškolské kariéry. Ale abych to vzala hezky od začátku, musíme se vrátit na konec září 2015, kde mé nervy započaly bouřlivý pochod, díky kterému mám asi těch několik kilo dole.

Na začátku předchozího semestru jsme byli v rámci jedné přednášky ze statistiky upozorněni, abychom si pomalu začali rozmýšlet, o čem bychom chtěli asi tak zhruba psát naši bakalářku, abychom pak na přelomu ledna a února už mohli začít pomalinku oslovovat kantory se žádostí o vedení naší práce. Tak zní to logicky ne - nejprve se rozmyslím, o čem psát, no a po zkouškovém začnu někoho shánět.

Proč je to tak těžké?!

26. února 2016 v 13:50 | Cherrybumbum
Druhý rok na vysoké už člověka trochu donutí přemýšlet o své budoucnosti. A ta bohužel nadělí nepříjemné série hledání práce a pohovorů, na kterých se budou zajímat, jestli po svém dlouhém studiu má nějakou tu praxi. Pokud možno, tak aspoň několikaletou. A bohužel, můj studijní obor, jako jediný na celé fakultě, nevyžaduje, abych během studia absolvovala nějakou tu praxi. Tak jsem se rozhodla, že to zkrátka udělám na vlastní pěst.

A tak jsem se před 14 dny zkrátka šprajcla, a denně projíždím různé pracovní portály, stránky různých firem a inzeráty na sociálních sítích, a snažím se sehnat si nějakou "rozumnou a zodpovědnou práci v oboru" (upřímně, koho jednou naprosto okouzlím tím, že jsem zatím jenom točila zmrzlinu nebo makala za barem?). A bohužel se mi to zatím příliš nedaří. A to hned z několika důvodů:

1. Pracovní doba
Nevím, jak si všechny ty podniky představují STUDENTA A JEHO BĚŽNÝ DEN. Docela často se totiž setkávám s inzeráty typu:

BRIGÁDA VHODNÁ PRO STUDENTY VŠ
Jsi hezký, chytrý, voňavý, cool a blablabla... Sháníme někoho takového na administrativní práce. Tato brigáda je určena především studentům VŠ.
PRACOVNÍ DOBA: Po - Pá 8:00 - 16:00 (NEBO V "LEPŠÍM PŘÍPADĚ": Nutno týdně odpracovat alespoň 30 hodin)

Zdroj: TADY

Mistr světa v balení pánví

22. prosince 2015 v 23:33 | Cherrybumbum
Letos jsem se rozhodla, že na nakupování dárků půjdu velice chytře. Nejen, aby dárek potěšil, byl celkem skladný, protože mi začínají v mém panelákovém pokojíku docházet schovky, ale hlavně - musí být hranatý. Jako naprostý antitalent na všechny tyhle věci, kde se musí prokázat kapka zručnosti, každé Vánoce bojuji s dárky kulatými, měkkými, kosočtvercovými, trojúhelníkovými, nesymetrickými.

Já nic nemusím, já jsem totiž princezna!

10. prosince 2015 v 22:06 | Cherrybumbum
V posledních několika měsících jsem měla ze svého života celkem dobrý pocit. Občas teda něco nevyšlo přesně podle mých představ, ale to se prostě někdy stává. Nemůžu pořád čekat dny plné růžových poníků, kteří roznáší mír do celého světa a přitom prdí Skittlesky. Nejsem v pohádce, kde vždycky všichni hodní lidé zvítězí nad těmi špatnými, a ještě se z nich pak stanou velcí kamarádi. Ale o tom to prostě je - zažít život takový jaký je. I když si při tom občas nabiju hubu.

Foto z minulého pátku. Ano, skutečně mám růžové vlasy :)

Moje špatné já

11. listopadu 2015 v 13:39 | Cherrybumbum
Není to zas tak moc dávno, co na Srdci Blogu vyšel rozhovor s mojí maličkostí. Jednou z otázek bylo: "Co na sobě nemáš ráda?" Tato otázka, ačkoliv se to kvůli tomu vytržení z kontextu příliš nezdá, směřovala na mé špatné vlastnosti. Tenkrát jsem se musela hodně krotit, abych napsala jenom dvě a ještě v krátkém odstavečku, protože je to téma hodné vědeckých výzkumů a vypisování se při dlouhých zimních večerech. A i když je nudné středeční odpoledne, tak jsem si dala trochu práci s tím vypsáním se.

Varování: Po tomto článku možná na mě úplně změníte pohled.

1. Nervák
Zkrátka když mi něco nejde, tak se šprajcnu a začnu se rozčilovat, mlátit kolem sebe věcma a nejradši bych vyběhla ven z domu, vyřvala se z toho, jak jsem blbá, neschopná, a pak šla baseballkou vymlátit pár oken. Když se uklidním, tak se za sebe brutálně stydím, hlavně když můj nervácký výstup viděla nějaká ta lidská bytost (která si pravděpodobně už opatřuje neprůstřelnou vestu a helmu na další setkání s mým nervním Já).


S tímto bodem souvisí i další moje špatná vlastnost:

Proč nenávidím nakupovací čtvrtky

26. října 2015 v 18:14 | Cherrybumbum
Alespoň každý z nás někdy zažil takové ty dny v týdnu, kdy jsou všichni nadržení na to, až si zaplní košíky akčními věcmi z letáku. U nás jsou to čtvrtky - to začínají akce v Kauflandu. A je neskutečně zajímavé to, že ačkoliv si vždycky říkám, že dobrovolně bych v tento den do tohoto obchodu nikdy nešla, tak tam stejně najednou nějakým způsobem skončím.

Vítejte v hotovém blázinci, kde platí jedině pravidla džungle.

... nenávidím rána

21. října 2015 v 8:59 | Cherrybumbum
5:30 - Budík. Měla bych vstávat.
"Ještě pět minut," říkám si a na chvíli si dovoluji zavřít oči. Proč jsem si, do háje, dělala takový rozvrh, kdy musím vstávat 3x do týdne takhle pitomě (ano, jsem "hrozný chudák", osobně obdivuji ty, co takhle vstávají každičký den) Proč já? Proč, proč, proč?

"Ájo, koukej už vstávat," zavrčí vedle mě přítel. Už 4. den si vydupal, že můžu spát u něj. Má to své výhody - chodím spát dřív a ještě mě ráno odveze na nádraží. Nevýhoda - pro dnešek třeba ten pitomý měsíc, který mi i přes žaluzie svou září doslova vypaloval oči z obličeje, takže jsem kvůli němu musela spát na druhém boku, což vůbec neumím, takže jsem ráno rozlámaná a ospalejší než kdy dřív. K tomu si navíc NĚKDO půlku noci ve spaní nárokoval mojí polovinu postele. Až když jsem byla jako sardinka nalepená na topení, jsem toho NĚKOHO vzbudila, jestli by se mohl laskavě přesunout na svoje území. S rozespalým zavrčením (asi ať jdu tam, kam slunce nesvítí) mě nakonec poslechl. A ráno co? O ničem nevěděl.

3 měsíce se Spottym

24. září 2015 v 12:20 | Cherrybumbum
28. září to budou přesně tři měsíce, co máme doma malé o něco větší bílohnědočerné stvoření. Tenkrát jsme skočili do auta a jeli až do Tábora, abychom si naše nové štěně mohli vzít domů. Už cestou domů bylo naprosto jasné, že si našeho nového člena domácnosti okamžitě zamilujeme.


Za týden už zase do školy...

13. září 2015 v 11:38 | Cherrybumbum
Necelé tři měsíce volna jsou už téměř za mnou. Ptáte se, jak moc jsem si je užila? Upřímně, příliš ne, ale o tom se teď vážně nechci bavit. Příští pondělí nastupuji do druhého ročníku vysokoškolského studia a ve mě se právě teď míchají dva různé pocity:

1. Brutálně se těším na to, jak vypadnu z toho poflakování se doma, budu mít zase nějaký stálý režim, po prázdninách se potkám s těmi, se kterými se v té škole tak nějak držíme nad vodou (nebudu lhát, že kdybych tam neměla alespoň jednu spřízněnou duši, tak už jsem si dávno ze všeho šla hodit). Těším se na to, že spousta lidí, kteří celé léto strávili doma někde na druhém konci republiky, se zase přesune sem.

2. Mám brutální strach. A připisuju to tomu idiotskému zápočtu ze Základů financí z letního semestru, který jsem udělala na třetí pokus (ale udělala), a ještě určitě s nejodřenějšíma ušima na světě. Od té doby mám takový ten blbý pocit, že jsem totálně na hovno, a že tento rok bude naprostý horor. Je to taky proto, že tenhle semestr chytám samé kantory, o kterých jsem zatím neslyšela nic hezkého.

Karma skutečně existuje

7. srpna 2015 v 0:01 | Cherrybumbum
Když bych měla jednoduše na úvod říct, co je to vlastně ta karma, dovolila bych si použít to jednodušší vysvětlení od Hogrety, která to podle mě popsala naprosto skvěle (pro mé účely):

"Jednoduše by se dalo říct, že špatné věci, které uděláme, se nám v životě vrátí špatnými věcmi, zatímco dobré věci se vrátí těmi dobrými." (převzato z tohoto článku)


V tomto příběhu půjde jen o ty špatné činy. Zdá se to celkem zvláštní, ale o existenci nějaké té karmy, či v našich končinách známějších "božích mlýnů", jsem se přesvědčila během jednoho jediného večera v práci. A to jak z pohledu pouhého pozorovatele, tak člověka, kterého ty mlýny opravdu semlely. Nebo jak říkám zase pro změnu já: Vesmír nás v tomto příběhu potrestal.

Croatia 2015

4. srpna 2015 v 22:08 | Cherrybumbum

Jak si bystřejší z vás jistě všimli, byla teď u mě na blogu taková menší pauza. Důvodů bylo více, hlavně naše poslední rodinná dovolená v Chorvatsku. Měla jsem sice v plánu přednastavit pár článků, ale celý týden před odjezdem, plus ještě v den odjezdu, jsem byla na záskok za jednu paní v Albertu, kde jsem doplňovala sušenky a drogerii. Řeknu vám, že takovou práci bych nemohla dělat na stálo. Během chvíle jsem měla vždycky všechno hotový a pak jsem několik hodin chodila po krámě a čekala, kdy si někdo vezmu jednu sušenku, abych to po něm mohla přerovnat. Hodinu jsem seděla na svačině a sjížděla Facebook. A nikdo si toho nevšiml. Práce málo, až jsem měla chvílemi pocit, že mi z toho mozek vyteče uchem ven. Ale potřebuji peníze na notebook a tyhle byly skoro zadarmo, takže pohodička. Trochu změna oproti nošení skla v baru, kde jsem po celém večeru tak zničená, že mi nohy pomalu odchází domu samy. :D

V pátek jsme se tedy všichni nasoukali do aut a vydali se směrem na Istrii - část Chorvatska. Cesta byla neuvěřitelně dlouhá, ale nakonec jsme jí zvládli ve zdraví. Unavení jsme se pak doslova rozplácli na pláži a přiznám se, že jsem dokonce i na hodinu usnula. :)

Bydleli jsme v městečku jménem Fažana. Ačkoliv nebylo příliš veliké, bylo zde spousta restaurací, obchůdků a bylo neustále co dělat. Lidi neskutečně v pohodě, jaká škoda, že alespoň malá část z nich nebydlí tady u nás v Čechách. Všichni usměvaví, v pohodě. Dokonce i věčný mrzout jako já, se neustále usmíval. Když jsem to včera aplikovala v Praze v zoo, tak mi úsměv vrátila jenom jedna paní. Ostatní na mě koukali jako na blázna. Ale to už odbočuji.

Během pobytu jsem si splnila jeden sen, který sice bohužel nemám ve svém seznamu přání, která si chci splnit do 25, ale i tak to byla paráda. V půlce týdne jsme si s přítelem vyzkoušeli parasailing. Fotky bohužel nemám, ale Honzik všechno točil na GoPro a výsledek je opravdu úžasný - těším se, až všechna videa sestříhá a zveřejní. :)

Najdi (Waldu) Spottyho!

16. července 2015 v 0:44 | Cherrybumbum
Tato story se stala asi tak před týdnem. Celou tu dobu jsem dumala nad tím, jestli jí sem dát jako výstrahu, abyste si nepořizovali štěně, pokud jste tak... blonďatí... jako já. (Ano, mám hodně nudný život, když jsem nad tímhle uvažovala takovou dobu). Nakonec jsem se (očividně) rozhodla, že přispěju svým článkem do imaginární Kroniky blbosti.

Jak už někteří mí čtenáři vědí, na konci června jsme si pořídili malé roztomilé štěňátko, kterému říkáme Spotty. Kromě těch několika desítek loužiček a hromádek, které už v našem bytě stihl za své dvoutýdenní působení udělat, nám zatím dělá jen samou radost (a taky díry do bačkor). Ale taky starosti, jako například právě ten zmiňovaný minulý týden...

Nový člen naší domácnosti

28. června 2015 v 22:03 | Cherrybumbum
Dneska mám v plánu takový malý rychločlánek. Od dnešního dne má naše domácnost o jednoho člena více. Ano, pořídili jsme si dalšího pejska.

Jak jsem našla (a vrátila) peněženku

27. června 2015 v 10:00 | Cherrybumbum
Často se mi stává, že sáhnu po něčem do kabelky a najednou se mi žaludek stáhne hrůzou. Kde je mobil, před chvílí jsem s ním volala? Kam se ztratila peněženka, určitě jsem si jí sebou brala. Kam se poděly klíče? Naštěstí můžu zaklepat, že zatím to byl pokaždý planý poplach - zasloužila bych vždycky pár facek za to, jak si z lenosti strčím něco do jiné kapsičky, než obvykle a pak plaším.

Minulou sobotu jsme s mamkou sbalily našeho úžasně líného pejska a vyrazily s ním na menší procházkou. Sluníčko svítilo, bylo po dešti a já měla jít za dvě hodiny do práce. Až na tu poslední část naprosto ideální trávení volného času.

Můj 1. rok na vysoké škole

24. června 2015 v 20:53 | Cherrybumbum
Ačkoliv se mi to nejprve příliš nezdálo, tak mých prvních 10 měsíců na vysoké škole skutečně uteklo jako voda. Během tohoto školního akademického roku, se z vykulené prvačky stala, o trochu méně, vykulená skoro druhačka (už jen čekám na zápis předmětů na příští semestr). Je na čase tedy lehce zrekapitulovat můj první rok na vysoké škole, který (doufám) nebyl ani posledním.

Víte co je na tom všem neskutečně hrozné a zároveň vtipné? Jak se teď musím smát tomu, jak jsem pomalu kolabovala před zkouškami, že je nedám. Jak jsem se nervovala, jestli chodím do školy dostatečně slušně oblečená, chodila jsem první týdny upnutá až ke krku a pak když jsem viděla, že i starší ročníky nosí normálně do školy šortky, tílka, sukně a trička s potiskem, tak jsem teprve sebrala odvahu si tohle všechno vzít na sebe také. Ale o tom všem až v článku.

I když, jak vidno, je ze mě pořád úplně stejné střevo, jako před nástupem na vejšku.

Mé dosavadní brigády

10. června 2015 v 23:38 | Cherrybumbum
Jako chudí studenti se musíme občas pořádně ohánět, abychom naplnili své peněženky nějakými těmi korunami navíc. Protože řekněme si to na rovinu - škemrat peníze z rodičů je přece jenom docela trapné, když si je můžeme vydělat i sami. :)


Dnes jsem se rozhodla sepsat takový kraťoučký seznam mých dosavadních brigád. Až mě ale celkem překvapilo, co všechno se tam vlastně dostalo. Seznam je psán chronologicky, začneme tedy hezky od začátku...

Co se to, sakra, děje?!

21. dubna 2015 v 20:09 | Cherrybumbum
Ahojky!!! (bléé pozdrav, já vím)

Je čas na další deníčkový článek. Tentokrát je na téma, které řeším asi tak už měsíc, je to vážně, vážně dost divné a normálně mě to neskutečným způsobem děsí. Možná přeháním, možná mám důvod být vyděšená a možná prostě věci moc prožívám, ale prostě to tak je. Takže můj problém zní: neustále mě zdraví úplně cizí lidi.

A tahle fotka k tématu patří jen proto, že je taky naprosto děsivá (ale hrozně se mi zároveň líbí!) :D

Na rodičáky vážně chodit nebudu

9. dubna 2015 v 21:47 | Cherrybumbum
Alespoň po dnešním zážitku. Po hodině ve třídě jsem vylezla ze školy zralá na to, jít si dát někam pořádnýho panáka a přítelovi do telefonu jsem zoufale řekla, že jestli se mnou vydrží a budeme mít spolu děti, tak na rodičáky chodí on - já bych na to neměla ani nervy, ani patrony.

Abyste to chápali - dnes jsem zastupovala naše rodiče, a šla jsem na rodičák mého malého bráchy (no malého - je mu už skoro 12). Tak jsem si připravila doma bloček, propisku a vyrazila na nějaké nudné povídání o tom, na jaký školní výlet se do konce školního roku pojede, kdy bude předávání vysvědčení, když se jejich škola bude rekonstruovat apod. V tomto duchu také polovina schůzky probíhala.

Pak po výzvě třídní učitelky, aby rodiče vznášeli své případné dotazy či připomínky, povstala jedna maminka a začala si stěžovat, jací jsou dětičky chudáčkové, kteří dostali hrozně těžký test z počítačů. Je to totiž asi měsíc, kdy i můj bráška domů donesl 4, protože nejdřív házel machry, že je to easy předmět, na který se nemusí učit a pak dostal písemku a byl spolu se zbytkem třídy namydlenej.

"Co mají znamenat ty známky?" ZDROJ

Dvě slečny, kterým jsem dala druhou šanci

26. března 2015 v 23:17 | Cherrybumbum
Znáte to, jak celou dobu něco hejtujete, nelíbí se vám to, můžete z toho vyletět z kůže, když to vidíte nebo slyšíte a najednou přijde den, kdy najednou něco ve vaší hlavě úplně obrátí a najednou je všechno úplně jinak? Tak přesně tohle se mi teď stalo a dokonce dvakrát.

Nečekejte žádný super sloh, potřebuju se jenom trochu odreagovat od Podnikové ekonomiky - sice dělám jenom výpisky, ale i tak toho mám až po krk. :)

1. Taylor Swift
Ufňukaná nanynka, která se s každým rozchodem vrací na úroveň třináctileté holky. Brečí, vzteká se, dupe a hlavně - skládá písně. Písně, které se dají pojmout jako: Dala jsem ti veškerou svou lásku a ty si mě sprostě odkopnul. A bum, vyhrává za to Grammy. :D To jsem si o ní přesně myslela.

Ještě donedávna jsem i nenáviděla její Shake it off. Dneska si ho zpívám pořád dokola a je to jedna z mých oblíbených písní. Možná na základě jakési hysterie - protože pokaždé, když v práci mám absolutní frmol a mám co dělat, aby se mi nohy nerozutekly na druhou stranu než zbytek těla, hrajou Taylor Swift a její Shake it off. Nevím, jestli to DJ (a někdy i můj přítel) dělá schválně, ale vždycky se trefí. I když můj přítel spíš dělá takové naschvály, jako že pustí Macarenu zrovna ve chvíli, kdy s plným tácem jdu přes taneční parket - ano, už asi třikrát mi tác byl málem vyražen. :D Nebo když ho hezky požádám, ať pustí něco hezkýho, tak tam hodí Waka Waka - nejhorší písnička všech dob. -_-

Zdroj: YOUTUBE

Jak jsem si hrála na personalistku

23. března 2015 v 22:16 | Cherrybumbum
Poslední dobou narážím neustále na články a názory typu: "Ach jo, kvůli mému vzhledu mě diskriminovali na pohovoru". Často si také říkám, jak to ve skutečnosti doopravdy vlastně bylo. Samozřejmě netvrdím, že někteří na pohovoru vážně neuspěli jenom proto, že nejsou kozatá blondýna, měřící 1,80 m s mírami 90-60-90. Nebo takové ty: "Když já bych tak ráda pracovala, ale není práce," Ale často mě tyto články nutí vzpomínat na to, jak jsem jednou absolvovala tři pracovní dny jako poloviční personalistka. A že to kolikrát vážně stálo za to.

V té době se hledala za mě náhrada v obchodě. Končila jsem a protože jsem svůj plánovaný odchod nahlásila zhruba měsíc dopředu, tak se začalo brzy také hledat. A pak jsme jednoho dne dostaly "zeshora" úkol: "Dejte do výlohy ceduli, že scháníme brigádnici. Když někdo přijde, tak mu na všechno odpovězte a když bude vypadat slušně a bude na vás působit příjemným dojmem, tak ho pozvěte na pohovor." A tak do našeho malého krámku začaly chodit postupně zájemkyně. A my začaly s kolegyní vyřazovat.

Shrnutí týdne (2. 3. - 8. 3.)

8. března 2015 v 21:11 | Cherrybumbum
A je to tady, další týden je u konce a opět se tu scházíme k malému rekapitulačnímu článku. Tento bude doufám o něco delší, jelikož jsem ho začala psát už v pátek odpoledne, tak snad bude i připravenější, než ten předchozí. No, hurá do toho!

1. Plánuji třídní sraz se základkou
Ano, já, která vyloženě odpočítávala dny, kdy vypadnu z toho příšernýho ústavu, který se mnou navštěvovali lidi, který mi tenkrát připadali neuvěřitelně divní a trapní, ano já, jsem se rozhodla uspořádat třídní sraz. :D
Nevím co se stalo, asi jsem díky Facebooku usoudila, že ti otravové by vlastně ve skutečnosti mohli být celkem milí lidé, a že by vlastně bylo celkem hezké, kdybychom se zase sešli. No, uvidíme :)

2. Motosalon 2015
Po asi 14 dnech jsem se nechala ukecat, a vyrazila včera s přítelem na výstavu motorek "Motosalon 2015". První dojmy jsou zatím takové, že jsem byla málem ušlapána těmi davy mužů, kteří pomalu padali do kolen ze všech těch strojů, zatímco jejich manželky vyloženě koukaly na hodinky a koulely očima, jak dlouho tam už jsou.

Když si ale odmyslím ty lidi, tak to bylo celkem i fajn.


"Slečno, pročpak se neusmíváte?"

4. března 2015 v 15:39 | Cherrybumbum
"Úsměv dej každému, pusu jen někomu a lásku jen jednomu"

Ještě jsem ani nezačala tento článek a při výběru úvodní fotografie jsem si uvědomila jednu celkem zarážející pravdu - vážně se nejspíš neusmívám tolik, kolik bych měla, protože je to zdrávo.

A otázku: "Pročpak se neusmíváš?" slýchám poměrně často. Možná víc, než je vůbec normální. A normální člověk by si tuto poznámku při takovém množství vzal alespoň trošku k srdci. Ale jak jsem zjistila už několikrát, já zas tak moc normální asi nebudu. Nebudu a nechci se usmívat na celý svět, jenom protože mi to někdo přikáže.

Shrnutí tohoto týdne

1. března 2015 v 21:11 | Cherrybumbum
Máme tu neděli (pro ty, kteří se ještě probrali z nějaké brutální kocoviny), večer a tak si říkám, že by bylo fajn zrekapitulovat tento týden. Předem říkám, že to bude takový mišmaš všeho možného, ať už toho, co se šustlo na internetu nebo něčeho z mého osobního života, tak by si alespoň částečné čtení mohli najít všichni, ale jak říkám MOHLI BY.

1. Jakou barvu mají tyto šaty?
Je tím zahlcený snad celý internet. Svět řeší otázku: "Jakou barvu mají tyto šaty?"

Zdroj: Novinky.cz

Jeden tábor tvrdí, že jsou šaty modro-černé a druhý je vidí bílo-zlatě. Já osobně se přikláním k druhé možnosti, nejsem si jistá, jestli druhá varianta nevznikla jako nějaký vtípek, ale když i samotná Taylor Swift tvrdí, že jsou šaty modro-černé, tak tomu musíme věřít, JELIKOŽ co dneska řeknou celebrity, to je svaté a zkrátka nevyvratitelné. Ale já říkám, že jsou šaty prostě bílo-zlaté (a ještě pěkně hnusné). Pak jsou tu ovšem také američtí vědci, kteří mají vysvětlení snad úplně na všechno a ti tvrdí:

"Podstatou "problému" je, jak mozek člověka koriguje barvy na denním světle." (Novinky.cz)

PS: Jakou barvu mají podle Vás šaty na obrázku? :)
 
 

Reklama